Rozhodčí řízení

Zpět na výpis

Tento článek se zabývá problematikou vymahatelnosti práva. Vymahatelnost práva je velmi aktuálním problémem, který se v České republice projevuje zejména v dlouhém čekání na verdikt soudu. I několikaleté prodlevy jsou problémem mimo jiné i u obchodních sporů, kde je podstatné mít takové spory vyřešené rychle, ideálně v řádech měsíců (a nikoli v řádu let, jak je to obvyklé nyní). Ve veřejném i odborném prostoru je vymahatelnost práva diskutována z mnoha hledisek – nejčastěji ve vztahu k plánované teritorialitě soudních exekutorů nebo v souvislosti s možným online řešením sporů.

Vzhledem k velké šíři tématu a také v souvislosti se zaměřením mého studia jsem téma konkretizoval na rozhodčí řízení se zřetelem na obchodní spory ve vztahu k vymahatelnosti práva. Rozhodčí řízení je jednou z možností, jak přispět k vymahatelnosti práva v obchodních vztazích, přičemž se postupně stává populární alternativou klasického soudního řízení.

Další motivací pro výběr tématu mi bylo vědomí, že podnikatelská veřejnost není s teorií a praxí rozhodčího řízení dostatečně seznámena a mnohdy ani neví, že má možnost alternativního řešení vzhledem k soudnímu řízení. V praxi by tento text mohl sloužit jako podklad pro seznámení veřejnosti s tématem rozhodčího řízení a jeho výhod oproti klasickému soudnímu řízení.

V současnosti je uzavíráno velké množství obchodních smluv. Ačkoli většina takových obchodních vztahů funguje k spokojenosti obou stran smlouvy, nastávají i situace, kdy se tyto strany dostávají do obchodního sporu. Takové spory je možné řešit prostřednictvím soudního řízení – zde však vzniká problém obtížné vymahatelnosti práva. Soudní řízení se může táhnout léta, což je v souvislosti s obchodními spory nepřijatelné a nezřídka kdy mohou takové prodlevy ohrozit samotnou existenci právnické osoby. Potenciálním řešením, které šetří náklady i čas všech zúčastněných, je rozhodčí řízení, které má oproti klasickému soudnímu řízení mnoho výhod, počínaje již zmíněnou rychlostí, která je pro obchodní subjekty v moderním světě klíčová.

Problematika vymahatelnosti práva v České republice

V oblasti institucí je problémem špatná vymahatelnost práva – soudní řízení v České republice je obecně pomalé a neefektivní, samy soudy jsou nadměrně zatíženy. Podle indexu Světové banky Doing Business 2011 trvá v České republice vymáhání kontraktů přibližně dva roky, přičemž s sebou nese nemalé finanční náklady. O nespokojenosti podnikatelské veřejnosti s vymahatelností práva svědčí srovnání Světového obchodního fóra, v jehož rámci se Česká republika v oblasti řešení sporů umístila až na 97. místě z celkem 139 zemí.

Aktuální informace o vymahatelnosti práva v České republice nabízí Výroční statistická zpráva Ministerstva spravedlnosti za rok 2020. Vzhledem k tématu článku je relevantní uvést, že v případě krajských soudů v oblasti prvostupňové civilní a obchodní agendy trvá řízení průměrně 954 dní (jedná se o údaj k roku 2020), přičemž přes 5 % řízení trvá déle než 4 000 dnů, tedy jedenáct let. Zpráva dodává, že situace je nicméně lepší, než ze statistik vyplývá – od roku 2011 například klesl počet nevyřízených věcí na téměř třetinu, v čemž hraje roli i převod vybrané agendy na okresní soudy. Počty déle nevyřízených věcí (přes tři roky) v posledních letech klesají. V příloze je uveden graf, na kterém je reflektována délka prvostupňového civilního řízení v letech 2008 až 2020.

Tato data ilustrují přetíženost českých soudů a pomalé vyřizování jednotlivých záležitostí. Vláda ve své Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 až 2020 konstatovala, že jedním ze způsobů, jak by bylo možné přetížení soudů řešit, by bylo posílení využití mechanismů alternativního řešení sporů – mimo jiné například rozhodčího řízení včetně elektronického rozhodčího řízení. Ke snížení nákladů řízení by mohla přispět kromě opatření procesní povahy i zrychlená elektronizace justice.

Pojem rozhodčího řízení a jeho implementace do českého práva

Rozhodčí řízení, jinak též arbitráž, můžeme charakterizovat jako dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům nebo rozhodčímu soudu (tedy obecně soukromým osobám nebo nestátní instituci), která po provedeném řízení vydá závazné a vykonatelné rozhodnutí. Jde o formu sporů, která je známá už z římského práva, kde se uplatňovala při řešení konfliktů soukromé povahy.

Stranou rozhodčího řízení může být právnická i fyzická osoba, přičemž pro rozhodčí řízení platí totožné zásady, jako pro soudní spory. Na tom, že spor bude podstoupen rozhodcům, se strany dohodnou prostřednictvím rozhodčí smlouvy. V případě, že je spor nerozhodnutelný, stává se rozhodčí smlouva neplatnou. Aby bylo možné spor podrobit rozhodčímu řízení, je třeba, aby byla naplněna podmínka arbitrability sporu.

Rozlišujeme subjektivní a objektivní arbitrabilitu. Subjektivní arbitrabilita znamená, že strany jsou po stránce právní způsobilosti schopny rozhodčí smlouvu uzavřít. V souvislosti s objektivní arbitrabilitou musí spor splňovat předpoklady pro to, aby mohl být projednáván v rozhodčím řízení. Musí tedy jít o spor s majetkovým charakterem, v rámci kterého mají strany možnost uzavřít smír o předmětu sporu. Spor musí být také ze zákona projednatelný před rozhodci.

Do českého právního řádu je rozhodčí řízení implementováno prostřednictvím zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, účinného od 1. ledna 1995.

Dokazování v rozhodčím řízení

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení mohou být svědci, znalci a strany vyslýcháni jen v tom případě, kdy se dobrovolně dostaví k rozhodčímu soudu. Totéž platí i pro další důkazy – i ony musí být poskytnuty rozhodcům dobrovolně. Důvodem je skutečnost, že rozhodce ani rozhodčí soud nemá státní donucovací moc k nařízení provedení svých úkonů. Podle následujícího odstavce téhož ustanovení musí veškeré procesní úkony, jež nemohou provést rozhodci, na jejich vyžádání provést soud (pokud není daný úkon v rozporu se zákonem).

Základní kategorií důkazních prostředků jsou listinné důkazy, které v rámci rozhodčího řízení vzhledem k obvyklé povaze sporů většinou dostačují ke zjištění skutkového stavu věci. V průběhu řízení se nicméně může stát, že provedení některého důkazu se ukáže být nezbytným – v tomto případě je možné využít ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého může provést procesní úkony, jež nemohou rozhodci provést sami, na jejich dožádání soud.

Rozhodčí nález

Jako rozhodčí nález označujeme rozhodnutí rozhodčího soudu nebo rozhodců v daném sporu v rámci rozhodčího řízení. Jedná se o analogii rozsudku u obecného soudu. Proti rozhodčímu nálezu obvykle není možné se odvolat, strany se však mohou při sepisování rozhodčí smlouvy dohodnout, že spor může být na žádost některé ze stran přezkoumán jinými rozhodci. Žádost o přezkoumání musí být podána v rozmezí třiceti dnů.

Aby byl rozhodčí nález platným, musí se na něm shodnout většina rozhodců, musí být vyhotoven písemně a musí ho alespoň většina rozhodců podepsat. Rozhodčí nález musí obsahovat odůvodnění (pokud se strany nedohodly jinak) a být určitý. Dle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení může strana ve lhůtě tří měsíců od doručení nálezu podat k soudu návrh na jeho zrušení. Dle ustanovení § 31 téhož zákona je možné podat takový návrh za následujících podmínek:

• k danému sporu nebylo možné uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
• rozhodčí smlouva není platná, byla zrušena anebo se nevztahuje k věci sporu,
• ve smlouvě nebyl určen rozhodce,
• rozhodčí nález nebyl vyjádřením většinového názoru rozhodců,
• návrh plnění není oprávněný,
• existují další důvody, pro které je možné se dle občanského soudního řádu domáhat obnovy řízení.

Rozhodčí nález je soudně vykonatelný. V dikci ustanovení § 29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení má být předán k úschově okresnímu soudu. Rozlišujeme čtyři druhy rozhodčích nálezů:

• konečný rozhodčí nález, jímž je rozhodnuto konečně o všech nárocích,
• částečný rozhodčí nález, jenž rozhodnul jen o některých nárocích nebo jejich částech,
• celkový nález, který rozhodl o všech předmětech sporu s konečnou platností,
• mezitímní rozhodčí nález, jenž rozhodnul jen o základu předmětu sporu.

Nález je možné přezkoumat, pokud se na tom strany sporu dohodnou. V tom případě je řízení ukončeno přezkumným nálezem. Pokud v rámci přezkumného řízení není vydán žádný nález, hovoříme o nepřezkoumatelnosti nálezu. V dikci ustanovení § 28 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení doručí rozhodce nález nejprve stranám, načež jej opatří doložkou o právní moci. Pokud již rozhodčí nález není možné přezkoumat a je řádně doručen oběma stranám sporu, stává se exekučním titulem. Společně s doložkou se rozhodčí nález opatřuje soudním rozhodnutím o povolení exekuce.

Výhody a nevýhody rozhodčího řízení

V případě, kdy je rozhodce zkušený a rozhodčí smlouva je správně sepsána, je rozhodčí řízení rychlejší, levnější a volnější alternativou soudního řízení. Při špatném ošetření rozhodčí smlouvy nebo nezkušenosti rozhodce však může dojít k tomu, že je rozhodčí řízení protahováno.

Zatímco soudní řízení se mohou táhnout až několik let i v relativně jasných záležitostech, v případě rozhodčího řízení je možné vykonatelný nález obdržet již měsíc po podání žaloby. Jednoinstančnost rozhodčího řízení má vliv i na cenu sporu. S rychlostí řízení souvisí jeho menší formálnost. Ta se odráží i v ustanovení § 19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, dle kterého mají rozhodci vést řízení tak, aby bez zbytečných formalit zjistili skutkový stav věci nutný pro její rozhodnutí. To činí komunikaci v rámci rozhodčího řízení mnohem flexibilnější, což přispívá k urychlení procesu.

Významnou výhodou zejména pro obchodní společnosti je neveřejnost rozhodčího řízení. Společnosti tak neohrožují svou dobrou pověst a neriskují vyzrazení obchodního tajemství či podobných důvěrných informací. Další výhodou je autonomie vůle stran a jistota uznání a výkonu nálezu v participujících státech Newyorské úmluvy o uznání a výkonu zahraničních rozhodčích nálezů (1958).

Naopak nevýhodou rozhodčího řízení je skutečnost, že strany mohou doplatit na neznalost vlastností rozhodčího řízení. Dále hrozí nebezpečí, že pokud má jedna strana snahu protahovat spor, může zneužít nedostatku donucovací pravomoci rozhodců a oddalovat projednání, vyhýbat se řízení nebo napadat platnost smlouvy. Nejvýznamnější nevýhodu je možné spatřovat v rozdílnosti jednotlivých právních úprav v arbitrabilitě sporu – v tomto smyslu může dojít ke stavu, kdy v místě vedení je sice spor arbitrabilní, ale v místě výkonu nálezu již ne.

Analytická část

V následující analytické části představím ty aspekty současné právní úpravy rozhodčího řízení, které jsou problematické a vykazují nedostatky. Tím připravím platformu pro čtvrtou část článku, která bude prezentovat návrhy de lege ferenda.

Dne 1. prosince 2016 vstoupil v účinnost zákon č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – od tohoto data není možné platně sjednat rozhodčí smlouvu založenou na majetkovém sporu ze smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem. Před implementací tohoto zákona do českého právního řádu platilo, že soud mohl zrušit rozhodčí nález dle ustanovení § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (v tehdejším znění), pokud bylo rozhodnutí v rozporu s ochranou spotřebitele, s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

Aktuálně jsou spotřebitelské spory řízeny zejména zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jenž recipoval Směrnici 2011/83/EU, o právech spotřebitelů, a Směrnici 2013/11/EU o alternativním řešení spotřebitelských sporů. Takové alternativní řešení sporů však nesmí bránit případnému zahájení soudního řízení v téže věci.

Ustanovením § 20e zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, byly deklarovány orgány pro různé oblasti spotřebitelských sporů – konkrétně se jedná o finančního arbitra, Český telekomunikační úřad, Energetický regulační úřad a Českou obchodní inspekci (nebo jiný subjekt pověřený MPO v ostatních věcech). V oblasti spotřebitelských sporů (a to i v oblasti sporů ze spotřebitelského úvěru) bylo rozhodčí řízení tedy vyloučeno – dle mého názoru se tak stalo zbytečně. V období mezi lety 2006 a 2016 bylo před Rozhodčím soudem rozhodnuto přes 22 tisíc sporů, přičemž opětovně po zrušení nálezu bylo rozhodnuto jen 25 sporů – to lze chápat jako indikaci vysoké kvality řízení a procesních postupů.

Osoba rozhodce

Nedostatkem současné právní úpravy je dle mého názoru například právní úprava osoby rozhodce – ta postrádá definici kvalifikačních předpokladů, ačkoli rozhodnutí rozhodce jsou závazná. V souvislosti s osobou rozhodce vnímám jako problém i to, že aktuálně je ponecháno na libovůli stran sjednat si rozhodčí doložku s konkrétně určeným rozhodcem – v praxi toto vede k situaci, kdy jeden a ten samý soudce soudí dokola téhož žalobce, což může být vnímáno protistranou jako ekonomická závislost rozhodce.

Jako nedostatek je rovněž možné vnímat skutečnost, že rozhodce aktuálně není při výkonu své funkce chráněn – není veřejným činitelem, a tedy mu není poskytována trestněprávní ochrana. Pro svůj požadavek na nezávislost a nestrannost je však funkce rozhodce připodobnitelná k roli soudce. Myslím, že de lege refenda by bylo vhodné upravit i tento nedostatek.

Rozhodčí řízení v mezinárodním obchodě

Rozhodčí řízení je v oblasti mezinárodního obchodu využíváno pro autonomii vůle stran – strany mají v tomto kontextu možnost domluvit se například na tom, podle jakého právního řádu, v jakém jazyce a kterým rozhodcem bude spor řešen. Některé tyto výhody se však mohou změnit na riziko – kupříkladu se jedná o otázku volby práva, dle kterého budou rozhodci rozhodovat. V případě, kdy je voleno domovské právo jedné ze stran, je tato strana ve výhodě. Problémem v praxi je, pokud jedna ze stran neklade dostatečný důraz na volbu rozhodného práva, nebo pokud je v pozici slabší strany a nemá jinou možnost, než smlouvu akceptovat i s nevýhodnou volbou rozhodného práva.

Další nevýhodou je skutečnost, že rozhodci nemají pravomoc vydávat předběžná opatření – pokud se strany dohodnou, že budou spory řešit v mantinelech rozhodčího řízení, nemají možnost se domáhat předběžných opatření. Ačkoli tato skutečnost má praktický význam, může se projevit jako výrazný problém v situaci, kdy se jedná o spor mezi zahraničním a českým subjektem, jelikož zahraniční subjekt nemusí být s českou právní úpravou detailně obeznámen. Ve vztahu s českým právem může být komplikací absence pořádkových nebo donucovacích prostředků.

Možná cesta k vylepšení stávající legislativy

V souvislosti se skutečností, že komunitární předpisy nebrání tomu, aby byly spotřebitelské spory svěřeny rozhodci, navrhuji hledat cestu dle slovenského vzoru. Na Slovensku je v platnosti zákon č. 335/2014 Z. z., o spotrebitelskom rozhodcovskom konaní, který vychází ze směrnice 2013/11/EU o alternativním řešení spotřebitelských sporů. Tento zákon vyjmenovává spory, které není možné rozhodovat v rámci spotřebitelského rozhodčího řízení. Spotřebitelská rozhodčí smlouva neomezuje spotřebitelovo právo obrátit se na obecný soud. Na Slovensku aktuálně působí osm zapsaných spotřebitelských soudů.

De lege ferenda soudím, že by bylo vhodné zvolit obdobnou cestu řešení, kterou nastolila zákonná úprava na Slovensku. V tomto kontextu by mohl v České republice jako stálý spotřebitelský rozhodčí soud působit znovu například Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky, který by mohl řešit budoucí tuzemské spotřebitelské spory.

V kontextu s vyloučením spotřebitelského prvku z rozhodčího řízení je možné navrhnout zavedení práva na vzdání se přezkumu rozhodčího nálezu soudem. Tato změna by podle mého názoru odpovídala autonomní povaze domácího soukromého práva. Na základě této změny by měly smluvní strany možnost implementovat do rozhodčí smlouvy ustanovení, které by vylučovalo přezkum rozhodčího nálezu soudem. V situaci, kdy existuje zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, není překážky pro větší liberalizaci rozhodčího řízení.

V souvislosti s nedostatečností vymezení kvalifikačních předpokladů pro výkon rozhodce v aktuální právní úpravě navrhuji tyto předpoklady vymezit – tím by došlo k přiblížení rozhodců soudcům obecných soudů. Soudím, že vhodné by bylo, aby osoba rozhodce měla ukončený minimálně první stupeň vysokoškolského studia v právní oblasti – pokud by absolvovala jiný obor, mohla by být tato skutečnost kompenzována zkouškou z právnického minima.

Další problém, o němž jsem se zmínil, je hrozba ekonomické závislosti rozhodce – tento problém bych řešil tím, že by rozhodce určoval výlučně Rozhodčí soud, obdobně jako tomu je u řízení před obecným soudem (i v tomto případě by se mohla česká úprava inspirovat ve slovenském právu). V souvislosti s nedostatkem trestněprávní ochrany rozhodce navrhuji, aby byla rozhodcům poskytnutá podobná ochrana, jako soudcům podle čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky.

V souvislosti s problémem volby rozhodného práva je třeba klást větší důraz na edukaci obchodníků, kteří vstupují do mezinárodních obchodů. Ti by měli být poučeni zejména o tom, že volba rozhodného práva je klíčovou otázkou, srovnatelnou s rozhodnutím, zda bude věc řešena před soudem nebo v rámci rozhodčího řízení. Obtížnou je otázka, na jakém právu by se měly strany dohodnout, aby to nebylo ani pro jednu z nich nevýhodné – nabízí se možnost domluvit se na právu nějakého třetího státu, přičemž toto právo by mělo být srozumitelné oběma stranám.

V souvislosti s absencí pořádkových a donucovacích prostředků v českém právu navrhuji de lege ferenda implementovat do českého právního řádu opatření, prostřednictvím kterých by mohli rozhodci vynucovat součinnost stran při řešení sporu. Takovým opatřením by mohlo být ukládání pořádkových pokut. Ve vztahu k sporům plynoucím z mezinárodních obchodních vztahů navrhuji zakotvit do českého právního řádu předběžná opatření, která by mohli soudci vydávat.

Závěrem

Cílem tohoho článku bylo přehledně a stručně sumarizovat problematiku rozhodčího řízení v obchodních vztazích s ohledem na potenciál tohoto institutu pro zvýšení vymahatelnosti práva. Dílčím cílem článku pak bylo zjistit nedostatky současné právní úpravy a navrhnout opatření de lege ferenda. Tyto cíle byly prostřednictvím článku naplněny.

V teoretické části jsem shrnul základní informace o rozhodčím řízení s akcentem na obchodní vztahy. V analytické části jsem uvedl nedostatky současné právní úpravy, načež jsem v návrhové části přednesl konkrétní návrhy de lege ferenda. Pronesl jsem výhrady proti tomu, že v oblasti spotřebitelských sporů bylo vyloučeno rozhodčí řízení – v tomto kontextu jsem navrhl, abychom se inspirovali ve slovenské právní úpravě (konkrétním návrhem bylo ustanovit stálý rozhodčí soud).

Dalším návrhem de lege ferenda bylo vymezení kvalifikačních předpokladů pro výkon rozhodce a poskytnutí větší trestněprávní ochrany rozhodci. Hrozbu ekonomické závislosti rozhodců by bylo možné eliminovat tím, že by rozhodce určoval výhradně Rozhodčí soud. Zabýval jsem se i problematikou rozhodčího řízení v kontextu mezinárodního obchodu – v této souvislosti jsem konstatoval, že by bylo vhodné klást větší důraz na edukaci stran v kontextu s výběrem rozhodného práva a implementovat do českého právního řádu opatření, prostřednictvím kterého by mohli rozhodci vynucovat součinnost stran při řešení sporu.

 

Délka prvostupňového civilního řízení u krajských soudů v letech 2008-2020